• Diecézní charita ostravsko opavská, Kratochvílova 3, 702 00 Ostrava
  • +420 599 525 947
  • shpars@dchoo.charita.cz
CHCI POMOCI
In Dobrovolnictví,Majdan,Nezařazené,Ukrajina,Válka na Ukrajině,Vnitřní uprchlíci

O tom, jaké to je být uprchlíkem ve své vlastní zemi s paní Olenou z Doněcka

Na východní Ukrajině probíhá od roku 2014 ozbrojený konflikt mezi Ukrajinskou armádou a proruskými separatisty. Od začátku konfliktu zahynuly stovky civilních obyvatel a stovky jich bylo zraněno. Celkově tato situace postihla okolo 3,5 miliónů lidí. Obyvatelé postižených oblastí, nebo-li bojových zón, jsou nuceni opustit své domovy, aby ochránili sebe i své nejbližší. Tak zvaných vnitřních uprchlíků (IDPs) je na Ukrajině k dnešnímu dni asi 1,5 miliónů. Přečtěte si rozhovor s paní Olenou, která kvůli válce na východě Ukrajiny musela i se svými dětmi opustit domov.

rozhovor jsme s paní Olenou nahrávali ve Lvově
rozhovor jsme s paní Olenou nahrávali ve Lvově

Můžete se, prosím, trochu představit?

Samozřejmě. Jmenuji se Olena a v roce 2014 jsem utekla ze svého rodného města Doněcka do Lvova, protože na východě Ukrajiny, přímo v mém městě, začala válka. V podstatě jsem neutekla jen kvůli válce. Ale především proto, aby moje děti žili na Ukrajině.

Jak to myslíte?

Je pro mě velmi důležité, aby moje děti žili na Ukrajině, jako ve svobodné zemi. Aby si moje děti, stejně jako já, mohli vybrat proevropský směr. Považuji to za důležité pro jejich zdravý rozvoj. A co se tedy odehrávalo v Doněcku? Projevil se tam velmi silný vliv Ruska. Propaganda byla a je natolik silná, že mnoho lidí změnilo své myšlení směrem k Rusku. Dívat se na to bylo pro mne velmi bolestivé.

To znamená, že jste V Doněcku všeho nechala a utekla?

Ano, utekla jsem se svými dvěma dětmi. Zůstal tam můj dům, byt, moje podnikání…a prakticky bez peněz jsem jela do Lvova.

Jak jste zvládli takovou náhlou změnu?

Ve Lvově jsem začínala od nuly. Bylo potřeba navazovat kontakty, seznamovat se s lidmi, přijímat novou kulturu. Protože kultura východní Ukrajiny, ne moc, ale liší se, od  kultury západní Ukrajiny. Bylo potřeba zvyknout si na nové prostředí a podmínky. Bylo to sice velmi těžké, ale já jsem se takto rozhodla a šla si za tím.

Berete to jako dočasný stav? Chcete se ještě vrátit do Doněcka?

To asi ne, netoužím po tom. Ten Doněck, jaký byl, ten už není a nebude. Už 4 roky žiji ve Lvově a mám tu nové kamarády, vztahy. Neumím si představit, že bych je zase všechny přetrhala a vracela se tam, kde už téměř nikdo a nic není tak, jak to bývalo.

Jak se Vám ve Lvově žije? Nepocítila jste nějaké výhrady směrem k vám – uprchlíkům?

Nepocítila jsem negativní postoje k uprchlíkům. Lidé se k nám chovali a chovají přátelsky a s pochopením. Za to jsem velmi vděčná. Bylo pár okamžiků, kdy mě trochu napadali, kvůli tomu, že mluvím rusky. Dávali nám za vinu to, že Rusko přišlo na Ukrajinu. Ale to bylo jen pár případů a vyjasnili jsme si to. Ani se těm lidem nedivím. Mezi lidmi panuje strach a nejistota. Někteří mají  strach o svoje rodiče, syny, bratry, kteří jeli na východ bránit Ukrajinu…

Vidíte nějaké východisko ze situace, ve které se Ukrajina nachází?

Popravdě nevím, jak se to bude vyvíjet dál. Myslím si, že by se muselo začít dialogem. Porozumět si navzájem. Vést dialog s lidmi, kteří si vybrali to, co se nám nelíbí. Mají k tomu nějaké důvody. Osobní, politické, velmi velký vliv v oblasti má Rusko…měli bychom se navzájem pochopit a komunikovat spolu. Ale je to složité.

Pomohl Vám ve vaší situaci někdo? Měla jste nějakou podporu?

Finančně a materiálně mi celkem pomohla jedna polská nezisková organizace. Dále samozřejmě mí přátelé zde, na západní Ukrajině. Byla to spíše morální pomoc a podpora, ale řeknu Vám, že to bylo asi i důležitější než nějaká další finanční pomoc. Mnozí vnitřní uprchlíci (IDPs) chodili po nejrůznějších organizacích a snažili se získat další podporu. Já jsem se spíše snažila spolehnout sama na sebe a  rozhodla se vybudovat svůj život od nuly a nespoléhat se příliš na pomoc jiných. Ale samozřejmě nikoho nesoudím. Jsou lidé potřebnější, kteří by to bez větší podpory zvenčí nezvládli. Já se cítila dostatečně silná a měla jsem štěstí na pár známých.

Máte povědomí o dalších lidech, kteří museli uprchnout? Kolik je zde uprchlíků?

Společně s lidmi z Krymu je to asi milion a půl vnitřních uprchlíků, které mimochodem zbavili práv hlasovat v městských volbách. Zrovna nedávno bylo hlavním soudem Ukrajiny přijato toto rozhodnutí. Všechny vnitřní uprchlíky zbavili práva volit kandidáty v městských volbách, vybírat starosty a další lokální i meziteritoriální politiky. To je velmi špatné, je to znamení, že jsou uprchlíci vnímáni jako problém. Tuším, že Franklin kdysi řekl, že je potřeba v každém problému hledat možnosti. Kdyby stát bral uprchlíky jako možnost, bylo by z toho pro Ukrajinu více užitku. Proč? Protože přijeli lidé, kteří vědomě udělali toto rozhodnutí. Jsou velmi motivovaní pracovat a cítí pro svobodnou Ukrajinu. Většina z nás nemá jinou možnost než zase všechno budovat od nuly. Uprchlo mnoho vzdělaných lidí i mnoho lidí, kteří mají podnikatelské zkušenosti.

Jsou nějaké vládní programy pro uprchlíky? Něco, co by jim v novém začátku mohlo pomoci?

Programy pro uprchlíky jsou, ale více méně jen na papíře. U nás se dějí divné věci. Například vzniklo Ministerstvo pro dočasně okupované teritoria a nuceně přesídlené osoby, ale čím se toto ministerstvo zabývá, mi moc není jasné. Když se podíváte na jejich stránky, tak jsou tam pouze obecné informace, nic konkrétního, čeho by se člověk mohl chytnout.

Co by mohlo lidem, kteří museli opustit své domovy, pomoci?

Hlavní problém, který řeší uprchlíci je samozřejmě bydlení. Určité kroky v tom stát udělal. Začal například program „dostupné bydlení“. Ale zase, nic konkrétního k tomu člověk nenajde. Začala se sice rozjíždět různá schémata, zapojovat se různí stavitelé, má se stavět v předem daných místech, bez možnosti osobního výběru…Ale do toho, jak program přesně funguje, nikdo nevidí. Lidé jsou více méně odkázáni na sebe a své blízké.

Projekt „Kapacity pro rozvoj“ je podpořen v rámci zahraniční rozvojové spolupráce ČR.