• Diecézní charita ostravsko opavská, Kratochvílova 3, 702 00 Ostrava
  • +420 599 525 947
  • shpars@dchoo.charita.cz
CHCI POMOCI
In Adopce na dálku,Děti,Ukrajina

Jaká je sociální situace rodin na Ukrajině? Rozhovor se sestrou Marií

Děti ulice, sirotci, sociálně slabé rodiny – velké téma zemí postsovětského prostoru. Přestože období devadesátých let, kdy byl tento problém nejsilnější, již pominulo, korupce, nezaměstnanost a politický chaos tehdejší doby mají na situaci rodin a dětí na Ukrajině stále vliv. O krizových rodinách na Ukrajině, o tamním systému podpory a o fungování Dětského domova sv. Mikuláše, jehož provoz Středisko humanitární pomoci a rozvojové spolupráce DCHOO podporuje, jsme se bavili s jednou z jeho pracovnic – sestrou Marií Vladyčicou.

sr. Marie Vladyčica, Dětský domov sv. Mikuláše, Ivano-Frankivsk
sr. Marie Vladyčica, Dětský domov sv. Mikuláše, Ivano-Frankivsk

Marie, představte prosím trochu dětský domov, ve kterém pracujete.

Dětský domov sv. Mikuláše byl založen v roce 2004. Ale lidem a chudým dětem jsme začaly pomáhat už v roce 2001. Jednou sestry uviděly dívku, která byla u popelnic a hledala v nich jídlo. Sestry ji vzaly k sobě domů a začaly ji krmit, koupat a zajímat se o její rodinu. Zjistili, že pocházela z krizové rodiny. Tatínek byl narkoman a maminka alkoholička, péče o dítě nebyla žádná. Dívku vzaly sestry k sobě na delší dobu, v podstatě od té doby začala naše spolupráce se státní správou. Potřebovaly jsme vyřídit všechna povolení, abychom se jako klášter mohli oficiálně začít starat o děti. Tak začal Dětský domov sv. Mikuláše neboli, jak říkáme, Dům milosrdenství. Přijali jsme zmiňovanou holčičku a později další sirotky nebo třeba dívky, které byly vyhnány z internátu, protože otěhotněly dříve, než byly plnoleté, což vláda nedovoluje. Nechtěly jít na potrat, sláva Bohu, a obracely se s prosbou o pomoc na nás. A tak vznikl i druhý Dům milosrdenství, který se nachází v Horocholinu a je určen pro matky s dětmi.

Jak vypadaly začátky vaší pomoci potřebným dětem?

V roce 2004 už byl klášter přelidněn a praskal ve švech. Bylo u nás hodně starých lidí, hodně matek se svými dětmi, nemluvňata, sirotci a další potřebné děti. A stále to mělo vzestupné tendence. Rozhodly jsme se s tím něco dělat. Tak jsme našli tento dům, koupili jej a založily Dům milosrdenství. Budova byla tenkrát o dost menší než dnes, neměly jsme ani stoly, ani židle, neměly jsme vůbec nic. Se sestrami jsme každou sobotu vyrážely na trh prosit o jídlo pro děti, o oblečení a o další potřebné věci. Časem se pak lidé dozvěděli o naší činnosti a začali pomáhat i sami od sebe.

Jaká je obecně situace krizových rodin, potažmo potřebných dětí na Ukrajině?

Krize na Ukrajině je velmi velká, i dnes. Nenajdeme už zde děti spící v podzemí, jako to bylo před dvaceti lety, ale existuje hodně dětí, jejichž otec i matka jsou například alkoholici. Děti pak zůstávají zcela bez dohledu. Většina dětí, které jsou u nás, nejsou sirotci. Ony mají rodiče, ale všichni tito rodiče jsou závislí na drogách nebo na alkoholu. V některých případech jsou to psychicky nemocní lidé.

Takové prostředí musí na děti působit hodně negativně. Pozorujete to, když k vám přijdou?

Děti, které k nám přicházejí, doma nejsou vůbec zabezpečeny. Nemají potřebnou výživu, výchovu, ani zázemí ke studiu. Navíc jsou často nemocné, a to docela vážně. Studijní a intelektuální zaostalost je také velmi častá. Dítě má třeba 10 let, ale neumí vůbec číst. Nikdo se s ním neučil. Chodilo do školy, ale tam se mu zase nikdo nevěnoval. Kromě těchto problémů, které jsou zjevné, si děti často nesou i problémy uvnitř. Jsou ovlivněny prostředím, ve kterém vyrůstaly, jsou raněny tím, že je nikdo nemiloval. Když přijdou k nám, ze začátku jsou velmi vylekané, myslí si, že jsou v tom domě, kde žili dříve – očekávají křik, hádky, nedostatek jídla. Dívají se na nás s podezřením, že jim budeme ubližovat. Ale postupem času si všímáme, jak se u dětí objevují úsměvy, jak se začínají radovat, učit se, zlepšuje se jim zdraví.

To pro vás musí být motivující, vidět takovou změnu.

Když dítě přebývá v prostředí, kde jsou jen problémy, většinou ani nemá touhu být zdravé. Nemá potřebné zabezpečení, nemá motivaci. Když pak přijde k nám a vidí, že se o něj staráme, začíná se rozvíjet. Třeba když přijdeme s takovým dítětem k lékaři, většinou určí dítěti diagnózu a potřebnou léčbu. Potom po půl roce na prohlídce se ale diví, jak se dítě změnilo k lepšímu. Děti se u nás zpočátku velmi rychle mění, a to zdravotně, studijně i intelektuálně. Jde vidět, že jim stačí zázemí a trocha lásky.

Jak to, že „děti přijdou k vám“ nebo že „si dítě vezmete k sobě“ funguje oficiálně? 

Rodiče většiny z nich byli zbaveni rodičovských práv. To znamená, že jsou „státními“ dětmi a my je máme v opatrovnictví. Žijí u nás a čekají na své budoucí rodiče. Poslední rok od nás šlo do adopce 10 dětí. Některé děti zůstávají oficiálně v péči svých rodičů, ale prakticky žijí u nás, ať už na kratší nebo na delší dobu. Doma totiž nejsou zabezpečeny ani základní potřeby.

O kolik dětí v Domově pečujete?

Právě teď je u nás 28 dětí, z toho je 23 dětí školního věku. Dalších 5 jsou malé děti, které chodí do školky. Nejmladšímu jsou 2 roky. Byly u nás i menší děti, dovezli je k nám rovnou z porodnice. Za posledních 15 let bylo takových případů 15. Malá nemluvňata, se kterými jsme si měly poradit. Ty děti zde s námi spaly, plakaly, jezdili jsme s nimi k lékaři, rostly u nás, slyšely jsme jejich první slova, viděly jsme jejich první kroky. Některé jsou ještě zde, rodiče někde jsou, ale neudržují s nimi kontakt. A některé jsou již v nových rodinách, mají konečně svou mámu a tátu.

Má Dětský domov sv. Mikuláše nějaký oficiální status, nějaký vztah ke státní správě?

Náš Domov je zaregistrovaný jako nezisková organizace Městečko milosrdenství sv. Mikuláše, kterou stát částečně podporuje. A kvůli tomu nás i kontrolují, ve všem a pravidelně. Podporují nás jen částečně, ale kontroly jsou celkové.

Snaží se stát tyto krizové rodiny nějak podpořit?

Obecně stát velmi málo podporuje rodiny. S poskytovanou státní finanční podporou nejsou rodiny, například se 3 dětmi, nebo ty které přišly o svého živitele, schopny vyžít a zabezpečit své děti. Proč? Na Ukrajině je velká krize. Výplaty se vyplácejí pozdě a jsou velmi nízké. Proto hodně lidí emigruje, například i do České republiky. K dnešnímu dni je sociální podpora na dítě 860 hřiven a výdaje na dítě můžou být více než 2 000 hřiven. Komunální služby jsou na Ukrajině drahé, stejně tak jako jídlo, dost vysoké jsou i výdaje za školu. Pomoc od státu je mizerná.

Jsou na tom rodiny, kde jezdí jeden z rodičů pracovat do zahraničí, lépe?

Hodně rodičů jezdí za prací do zahraničí. I tak ale zůstávají rodiny nezabezpečené. Než otec začne vydělávat a posílat peníze domů, matka musí s dětmi nějak fungovat a zadluží se dopředu. My například pomáháme jedné rodině, je jich 5, a rodiče si neví rady. Matka jezdí v létě za prací do Portugalska, otec do Česka nebo do Polska a děti jsou u nás. Vydělávají peníze jen na to, aby vraceli dluhy, které se za celý rok nasbíraly. Pomoc, kterou dostanou na děti od státu, absolutně nestačí ani na základní potřeby. Sociální systém, který na Ukrajině funguje, není správně regulovaný, neumí si poradit s problémy rodin a neplní tak svou úlohu.

Týká se to jen rodin s dětmi?

To ne, momentálně jsou výdaje na Ukrajině nereálné obecně. Když babička dostane penzi, k dnešnímu dni cca 1500 hřiven, a jen dřevo na zimu stojí 6000 hřiven, tak musí větší část roku šetřit peníze, aby se mohla v zimě zahřát. Kde jsou léky, jídlo, oblečení, hygiena? Pomoc státu je absolutně neadekvátní. To je velmi častý obrázek například na Zakarpatí – babička, která doma nemá ani chleba, protože odkládá po korunách na zimu na dřevo. Přitom teploty jsou zde v zimě velmi nízké.

Čím to, že jsou životní náklady tak vysoké?

Stát staví standardy cen za služby velmi vysoko. Určují nadsazené tarify na plyn, na elektřinu i na další potřeby. Pokud stát poskytne 1500 hřiven, tak by zároveň měl nastavit takové tarify, aby těch 1500 hřiven na nějaký základ stačilo. Ale je to naopak. Druhá věc je, že ty služby často neodpovídají slíbené kvalitě.

A co výplaty na Ukrajině? Jsou také nedostatečné?

Ano, nedostatečnost se netýká jen dávek, podpory nebo výplat nižších profesí. V současné době například každý třetí lékař na Ukrajině nechává svou práci a jede raději pracovat jako pomocná síla do zahraničí, protože jejich výplata je mizerná. Třeba zdravotní sestra má plat 3500-4000 hřiven.

Jak je pak možné s takovými penězi pokrýt alespoň základní potřeby?

Myslím, že my Ukrajinci ještě žijeme tak, že na sebe navzájem spoléháme a vypomůžeme si. Platí to především v rámci rodiny. Téměř každý má svůj kousek pole. Něco málo vypěstuje, rozdá rodině nebo sousedům, zbytek prodá. Každý se zde snaží vyžít tak, jak umí. Stále však platí to, že každá druhá rodina na Ukrajině je krizová. Buď chybí matka nebo otec úplně nebo jsou v zahraničí nebo tam je problém s alkoholem či jinou závislostí. Je jen velmi málo plnohodnotných rodin, které jsou zabezpečeny a mohou se postarat o své děti samy. To je realita Ukrajiny.

Projekt „Kontrasty Ukrajiny“ je podpořen v rámci zahraniční rozvojové spolupráce ČR.